V dnešním Mail Online se feministická ikona Germaine Greer vyjadřuje k některým britským “celebritám”. Podle ní nemůžou být feministickými ikonami, protože jsou příliš hubené. Souhlasím s ní, ale zajímalo by mě, jak by chtěla dostat “plnější” ženy na televizní obrazovky. A nebo je tam udržet.

Stačí porovnat velikost Jennifer Aniston v první a poslední sérii Přátel. Všimli jste si, že každém seriálu herečky zhubnou? Tedy s výjimkou Roseanne. Silnější ženy na obrazovkách prakticky neexistují a když, tak jsou starší 45 let. Většina žen, které v médiích vidíme a jsou považovány za krásné, jsou hubené. Barbie klony, které se liší jen barvou vlasů a kůže.

Je možné změnit kulturní normu krásy výrobou reálnějších panenek? Zákazem vstupu podvyživených modelek na přehlídkové molo? Zobrazováním TV moderátorek a hereček “normální velikosti”? Možná…Možná bychom se měli začít víc soustředit na duchovní kvality. Ten, kdo má za vzor Dalajlamu, stěží podlehne ideálu štíhlosti. Možná, že jsme se sebou nespokojení proto, že se soustředíme jen na vnější vlastnosti, které se neustále mění. Každý den stárneme, tak jak může někdo najít štěstí v kráse?

Mezi mé oblíbené blogy patří Shapely Prose Kate Hardingové( viz BMI v obrazech), která se počítá mezi “fat aktivistky”. Usiluje o to, aby se tlustí lidé měli rádi takoví, jací jsou a aby je společnost neodsuzovala za to, jak vypadají. Nedávno se zabývala tím, jak kdysi věřila, že se její život stane kvalitnějším, když zhubne. Když se jí to podařilo, byla tak vyčerpaná z hubnutí a udržování své “nové” postavy, že si svou štíhlost ani neužila. Ty z nás, které držely dietu, s ní asi budou souhlasit. Třicetšestka na dietě není rozhodně šťastnější než normálně se stravující čtyřicítka.

A co muži? Mám kamaráda, který trpí depresí, protože nemůže zhubnout. Dobře, má velké břicho, ale z mého pohledu vypadá dobře takový, jaký je. Přejídá se, protože je sám. Chtěl by přítelkyni, ale hluboko uvnitř věří, že s ním nikdo nebude chodit proto, že je tlustý. Přitom, kdyby se podobného myšlení zbavil, určitě by se někdo, kdo by měl o něj zájem, našel. Nežije v současnosti, ale v jakémsi pomyslném světě nazvaném ” Kdyby”. Kdyby byl hubený

• ženy by po něm šílely
• měl by více kamarádů( věří, že se za něj ti současní stydí a proto se s ním moc nestýkají).
• měl by lepší práci a kolegové by s ním jednali jinak

Je mu 39 let a věří, že jedním z důvodů, proč není šťastný, je jeho velikost. Zároveň se své tloušťky drží. Funguje jako ochrana před okolním světem. Na jednu stranu chce zhubnout a na druhou si neudrží osobního trenéra déle jak měsíc. Vždy na něm najde nějaké mouchy. Nedávno mě konečně poslechl a začal chodit na terapii. A překvapivě si velmi rychle uvědomil, že je jeho tloušťka psychického původu. Když se vyrovná se svými problémy, nebude se muset schovávat za vrstvu tuku. Kila půjdou dolů sama. 

Já sama často přemýšlím nad tím, zda se mohu považovat za feministku, když ideálu štíhlosti také podléhám. Kritizuji modelky ve Vogue a na přehlídkových molech a na druhou stranu bych nikdy nechtěla ztloustnout. Miluji módu a větší možnosti, které mi moje velikost dává. Když jsem měla velikost 40 zahalovala jsem se do plandavých kalhot a volných trik.

Vlastně si myslím, že je otázka štíhlosti individuální. Neexistuje jedna perfektní velikost. Každá jsme jiná, máme jiné geny, stravovací návyky a chutě. Zatímco pro jednu je ideální velikost 40 či víc, pro druhou je perfektní šestatřicítka. Nejdůležitější je najít velikost, která nám sluší a ve které se cítíme spokojeně. Nesnažit se vypadat jako generické klony, ale jako individuality.

Jak říká můj táta: ” Nebuď ovce!”